
Na začátku srpna se nám to možná ještě do zorného pole úplně nedostane, ale faktem je, že se neúprosně blížíme podzimu. Mezitím co děti dovádí v bazénech a na hřištích, mezitím co si opékáme se sousedy buřty a i mezitím co možná teprve plánujeme dovolenou u moře se příroda přibližuje podzimu.
Pole zlátnou, klasy se sklánějí k zemi tíhou vlastního zrna a první úroda putuje ze slunce do stodol. Svátek první sklizně. (ano, je totiž i druhá a třetí). Tomuto okamžiku se říká Lammas nebo Lughnasadh. Jde o keltský svátek sklizně, který se slaví mezi 31. červencem a 2. srpnem. Máme pro něj i české slovo – dožínky. A i když dnes už nikdo z nás nečeká, jestli přežije zimu podle toho, kolik obilí sklidí, tento svátek má stále co říct. Možná víc, než by se zdálo.
Lughnasadh je jeden ze čtyř hlavních keltských svátků, spolu s Imbolcem, Beltainem a Samhainem. Jméno nese po bohu Luhovi, patronovi světla a dovedností, který svátek podle mýtu založil na počest své pěstounky Tailtiu. Ta se podle legendy vyčerpala k smrti tím, že zúrodňovala irskou zemi pro zemědělství. Lughnasadh tak v sobě od počátku nese dva na první pohled protichůdné motivy: oslavu hojnosti a obětování, které jí předcházelo.
Ve starém Irsku se o tomto svátku konala shromáždění, trhy, zásnuby i sportovní klání. Lidé putovali k posvátným pramenům a na vrcholy kopců, kam se dodnes chodí na pouť. Z prvního obilí se pekl chléb jako dar díkůvzdání. Křesťanská tradice na to později navázala svátkem Lammas – z anglického loaf mass, mše za chléb, kdy se první upečený bochník nesl jako obětina do kostela. U nás se stejná myšlenka dochovala v dožínkách, slovanské oslavě konce žní, která se tradičně slaví koncem srpna.
S dožínkami je to trochu jiné, vznikly totiž z lidové agrární praxe střední Evropy. Je to ryze agrární oslava konce žní, spojená s pletením dožínkového věnce z posledních klasů, předáváním věnce hospodáři, hostinou a poděkováním za úrodu. Nemá spojitost s žádnou mytologií, je to spíš folklorní tradice vázaná na konkrétní zemědělský úkon (dožnutí pole).
Různá jména, jedna podstata: je čas poděkovat za to, co dozrálo.

Většina z nás dnes nesklízí obilí. Sklízíme něco jiného – výsledky vlastní práce, rozhodnutí, ke kterým jsme se před měsíci odhodlalI, vztahy, do kterých jsme investovalI energii. A přesně proto Lughnasadh rezonuje i v moderním životě.
Srpen je přirozený mezník. Léto je na vrcholu, ale první náznaky podzimu už jsou cítit ve vzduchu i ve dnech, které se pomalu krátí. Je to bod, ve kterém se přirozeně ptáme: Co se mi letos povedlo? Co jsem do toho vložila? A co už je čas nechat na poli?
Lughnasadh nás učí něco, co v produktivní kultuře běžně přeskakujeme – zastavit se u vlastní úrody dřív, než se vrhneme na další setbu. Nejde jen o vděčnost. Jde o uznání práce, kterou jsme odvedlI, i když nás nikdo nesledoval. O dovolení si říct: udělala jsem, co jsem mohla, a tohle je výsledek.
A v tom je i ta druhá, tišší vrstva svátku – obětování. Každá úroda něco stojí. Abychom něco získalI, museli jsme se něčeho vzdát: času, staré verze sebe, iluze, že to půjde jinak. Lughnasadh je pozvánka podívat se i na tuhle stranu bez lítosti – jako na přirozenou součást cyklu, ne jako na selhání.
Práci s kolem roku a jeho svátky dnes v českém prostoru rozvíjí několik žen, jejichž pohled se vzájemně doplňuje. Lilia Khousnoutdinová, jedna z iniciátorek prvního výcviku ceremonialistek u nás, se dlouhodobě věnuje archetypům v ženském životě a návratu přechodových rituálů do běžných dní. Její práce ukazuje, že rituál nemusí být nic velkého, může to být jen vědomé zastavení, kde se žena dovolí ztišit a zastavit.
Barbora Zemanová, zakladatelka Školy ženských rituálů, přistupuje ke kolu roku podobně – jako k rytmu, který nám pomáhá najít vlastní tempo. Její kniha o kole roku navíc otevírá téma i pro rodiny s dětmi: přírodní svátky jako Lughnasadh se dají prožívat společně, jednoduše, bez nutnosti velkého plánování.
A přesně to je na síle podobných tradic to nejcennější. Člověk nemusí znát keltskou mytologii ani znát všech osm svátků nazpaměť. Stačí si všimnout, že první srpnový týden má svou vlastní atmosféru – a dovolit si ji prožít po svém.

Nemusíme pořádat nijak velkou oslavu. V dnešním světě je rituál hlavně o vědomé pozornosti nám samotným, bez vyrušení a bez neustálých poletujících myšlenek. Můžeme se usebrat třeba následovně:
Lughnasadh přichází s tichou otázkou, kterou si v běžném provozu jen málokdy stihneme položit: co jsem letos zasela a co teď sklízím? Možná zjistíte, že jste odvedi víc, než jste si přiznali. Možná zjistíte, že je čas nechat něco na poli a nezasévat to znovu. Obojí je v pořádku.
Srpen je dobrý měsíc na to, přestat na chvíli zvládat – a začít si všímat, co už vlastně máte.
Kdy se slaví Lammas a Lughnasadh? Mezi 31. červencem a 2. srpnem, tradičně 1. srpna. Někdy se termín odvozuje i od prvního úplňku ve znamení Lva.
Jaký je rozdíl mezi Lammasem a Lughnasadhem? Jde o dva názvy pro podobnou oslavu první sklizně. Lughnasadh je keltský název odvozený od boha Luha, Lammas je anglosaský, křesťansky ovlivněný název odvozený od „loaf mass“, mše za chléb.
Jak souvisí Lughnasadh s dožínkami? Slovanské dožínky vycházejí ze stejné myšlenky díkůvzdání za úrodu, jen se tradičně slaví o něco později, koncem srpna.
SEO poznámky pro redakci: