silnou potřebu pomáhat. Sny o práci v SOS vesničce, o životě v klášteře nebo pozdější zkušenost zdravotní sestry byly přirozenými projevy této touhy. Postupně si ale uvědomovala, že tyto cesty mají své hranice - pomáhat jednotlivcům je smysluplné, ale vždy omezené rozsahem i možnostmi. Lenka v sobě cítila, že chce pomáhat širšímu okruhu lidí, a přitom zůstat osobní, citlivá a skutečná.

Roky podnikání jí přinesly nejen zkušenosti, ale i stabilitu a prostředky, které jí umožnily přemýšlet ve větším měřítku. Postupně v ní dozrávalo vědomí, že chce svůj čas, energii i to, co vybudovala, věnovat tam, kde cítí skutečný smysl - ne jednorázově, ale dlouhodobě a s dopadem na mnoho lidí.

Skrze rozhovory o Markétce dokázala Daniela pojmenovat souvislosti tak, že přinesly větší jasnost, klid a orientaci tam, kde předtím převládala nejistota. Odpovědi byly srozumitelné, praktické a postupně vedly k hlubší vnitřní změně. Lenka díky nim přijala, že i těžké životní události mají své místo v širších souvislostech - a že jejich pochopení může otevřít nový pohled na vlastní život. Právě v této ztrátě se ukázal hlubší smysl jejich setkání.

 že podobnou oporu by potřebovalo mnohem víc lidí. Že Danieliny znalosti a schopnost dávat věcem smysl nemají zůstat v osobním prostoru, ale je potřeba je zpřístupnit dál - citlivě, pravdivě a s pevným ukotvením. A že právě technika umožňuje pomáhat mnoha lidem zároveň, a přitom individuálně.

Zatímco Lenka drží smysl, hodnoty a etický rámec, Monika dala těmto vizím srozumitelný tvar, strukturu a způsob, jak je lze skutečně žít v každodenní realitě. Pokud je Lenka kostrou Noemy, Monika jsou její svaly. Společně vytvářejí živý celek, který může fungovat v realitě.