Zvědavá Rebelka

„Chci s tebou spolupracovat, ale nechci ztratit to, co mezi námi je.“
Tuhle větu jsme si s Táňou Brodskou řekly ještě předtím, než jsme zapnuly mikrofony. A právě ona se stala klíčem k našemu rozhovoru – a možná i k jednomu z nejdůležitějších témat, která řeší každý, kdo se někdy ocitl na hraně mezi přátelstvím a pracovní spoluprací.

Přátelství na křižovatce
S Táňou nás spojuje dvacet let přátelství. Stály jsme si po boku v dobrém i zlém, sdílely jsme terapie, rodinné radosti i těžkosti. A teď jsme stály před rozhodnutím, zda spojit naše cesty i pracovně.

Možná to znáte: vztah, který byl roky pevný a jasný, se náhle posune do nové roviny. Přibydou očekávání, tlak na výsledky a obavy: „Co když se něco pokazí? Co když přijdu o to nejcennější – o blízkost?“

Proto jsme si daly závazek: řekneme si to hned, i kdyby to bylo nepříjemné.

Návod na použití
Prvním krokem bylo vytvořit si vlastní „návod na použití“. Sedly jsme si a každá z nás nahlas řekla:

- co potřebuje, aby se cítila v bezpečí,

- kde má slabá místa a jak reaguje v krizích,

- co ji může zranit – a co naopak pomůže situaci zvládnout.

Táňa k tomu dodala:
„Je důležité nejen říct: tady narážím. Ale také navrhnout, co by mi v tu chvíli pomohlo. To je ta výhybka, která nás vyvede ze slepé koleje a ukáže cestu dál.“

Uvědomila jsem si, že to je přesně ten rozdíl mezi sdílením pocitů a opravdovou komunikací. Nestačí jen odvaha vyslovit, co cítím. Důležité je také nabídnout řešení.

Jazyk, který nebolí
Obě jsme věděly, že jsme citlivé na kritiku. Slovo „kritika“ proto z našeho slovníku zmizelo. Nahradil ho tzv. žirafí jazyk – technika, která umožňuje šetrně vyjádřit nesouhlas nebo nesoulad.

Nezní to jako obvinění. Místo „ty jsi udělala chybu“ zní spíš:
„Já se cítím přehlížená, když se tohle stane. Příště bych potřebovala, aby se udělalo to a to.“

A právě v tom „příště“ je síla. Žirafí jazyk není jen o pojmenování pocitů, ale také o konkrétním návrhu, jak spolu dál fungovat. Je to jednoduchá výhybka, která vyvede oba z bludného kruhu výčitek a přivede k řešení.

Přátelství jako vějíř
Spolupráce je krásná, ale i riskantní. V přátelství často sdílíme bolest, kterou nám způsobí někdo zvenčí. Ale co když si ublížíme my samy navzájem?

Táňa k tomu řekla něco, co se mi hluboce zapsalo do srdce:
„Naše přátelství má pevné základy, protože jsme před sebou dokázaly být zranitelné a známe svá nejhlubší tajemství bez příkras. Přesto jsme spolu zůstaly. Zůstala úcta, důstojnost, laskavost a nesouzení. Díky tomu se přátelství neoslabuje, ale rozšiřuje – jako když otevřeš vějíř. Najednou má novou dimenzi.“

A já jsem cítila, že má pravdu. Není to o tom držet přátelství „takové, jaké bylo“. Je to o tom, dát mu šanci růst a rozvíjet se i v nových situacích.

Inspirace pro vás
Zkuste si položit pár otázek:

Jaké jsou vaše slabiny, o kterých by druzí měli vědět?

Co potřebujete slyšet, když dojde ke konfliktu?

A jaké konkrétní řešení by vám pomohlo, aby se příště věci odehrály jinak?

Možná objevíte svůj vlastní „návod na použití“ – a ušetříte tak vztahy, na kterých vám opravdu záleží.

Závěrem
Spolupráce s přáteli je křehká, ale nemusí být hrozbou. Pokud je založena na důvěře, upřímnosti a ochotě říkat nejen „tohle mě zraňuje“, ale i „a potřebovala bych, aby to příště proběhlo takto“, může přátelství nejen vydržet, ale také se rozšířit do nových dimenzí.

Protože skutečná blízkost nevzniká tím, že se nikdy nezraníme. Vzniká tehdy, když se odvážíme být před sebou zranitelné – a přesto zůstaneme spolu.

Tento článek vznikl podle rozhovoru s Táňou Brodskou pro podcast Zvědavá Rebelka. Celou epizodu si můžete poslechnout tam.