Daniela Rash

Když se mi v hlavě roztočí emoce (někdy až strachy nebo úzkostí), mám na to jednu osvědčenou metodu: podívám se na svou rodovou linii. Jak to měla moje maminka? Babička? Prababička? A většinou zjistím, že v tom jedu úplně stejně. Nebo přesný opak – ale pořád je to extrém. A tak si říkám: hezky, jsem zase v pasti vzorců. A kde je ten střed? Protože jen tam je klid.

Tady v Egyptě o tom přemýšlím hodně. Je fascinující sledovat, jak se kolektivní vzorce liší. V Čechách mají nějaký kabátek, na Slovensku jiný, v Itálii zase jiný – a tady naprosto jiný. Na první pohled to vypadá jako patriarchát: muži mají hlavní slovo, ženy chodí zahalené. Jenže když se dívám blíž, je to spíš matriarchát. Ženy sedí s dětmi, moc nepracují, zatímco muži dělají všechno. Pokud se chtějí oženit, musí mít peníze. Tady je vztah především ekonomická smlouva. Láska? Ta přijde možná potom - až muž dokáže, že „na to má“.

A právě z toho vyrůstá jeden zvláštní fenomén, který dobře znají i Češky, co sem jezdí: habibáci. Mladí egyptští muži, kteří se na první pohled „zamilují“ do Evropanek. Nebo spíš ony do nich. Ty ženy sem přijedou s velkým, často neukojeným hladem po lásce a pozornosti. Najdou si tmavookého prince, který jim šeptá přesně ta správná slova, a ony mu uvěří. A nejen uvěří – začnou ho i živit. Platí mu jídlo, oblečení, nájem, výlety.
A on? Ne že by byl líný, ale ten vztah je pro něj v podstatě investiční projekt. Díky cizince si našetří na „opravdové“ manželství s dívkou, kterou od něj očekává rodina i společnost.

A to je na tom ten paradox: Evropanky si myslí, že zachraňují arabské ženy, a přitom samy odevzdávají peníze, energii i kus svého srdce do systému, který ty ženy drží v jejich „komfortním matriarchátu“. Je to zvláštní druh turistiky – říká se mu i sexuální turistika – a rozhodně nejde o výjimku. Znám ženu, která mi vážně řekla: „Ale vždyť on mě musí milovat, když už jsem do něj narvala tolik peněz.“
No… a já jsem si říkala: to snad není možné. Ale bohužel je.

Neříkám to s posměchem. Naopak – je to spíš k pláči. Protože v jádru je to všechno o nedostatku sebelásky. Dokud si sama sebe nevážím, mám potřebu lásku si kupovat. Někdo penězi, někdo svou energií, snahou být pořád ta hodná, obětavá, vyhovující. Ale opravdová láska? Ta se nekupuje. Ta prostě je. Tam není potřeba nic dokazovat ani platit.

A tak si znovu připomínám: můžu se rozhodnout jinak. Můžu vystoupit z těchto vzorců – ať už rodových, nebo kolektivních – a začít tvořit vztahy, které nejsou založené na obchodu, ale na svobodě a čistém bytí. Je to někdy sakra těžké, ale vždycky možné.

✨ A co vy? Přistihli jste se někdy, že si lásku kupujete – ať už penězi, nebo vlastní energií? A jaké by to bylo, kdybyste se rozhodli, že tentokrát to bude jinak?

Tento článek vznikl podle třetího dílu mého videoblogu z Hurgády, kde s vámi sdílím nejen kávové experimenty, ale i astrologické souvislosti a životní postřehy z cest. Pokud se chcete zasmát, něco se dozvědět a zároveň si dát kávu se mnou – najdete mě na mém YouTube kanálu.

A pokud se chcete připojit do komunity, kde sdílíme navíc osobní vhledy, astrologické mapy, karty i životní zkušenosti, zvu vás do QoVaDis clubu.
Místa, kde se hledá smysl, krása a hloubka. Klidně i u kávy s propolisem.

Těším se na vás.
Vaše Daniela Resh